Čí je stát?

K napsání tohoto článku mě přivedla úvaha nad hnutím Žlutých vest, brexitem, myšlenkami na znovuzavedení základní vojenské služby a obecně nad vztahem občanů ke svému státu.

Co je to stát? Za co jej považujeme? Jsme ještě ochotni pro něj něco udělat? Jsme ochotni jej bránit?

Definice státu z wikipedie zní: “Stát je základní územní mocenská jednotka, instituce (či organizace) disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu). Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní.” Komunisté říkali, že “stát je organizované násilí vládnoucí třídy”.

Moje definice je, že stát je rozdíl mezi civilizací a chaosem. Po rozpadu Římské říše nastal chaos. A z chaosu se vynořili státy – Franská říše, Sámova  říše, Velkomoravská říše … Teprve se vznikem států se opět postupně začala obnovovat civilizace.

Představme si svět bez států, sen všech anarchistů. Dalo by se v takovém světě reálně žít? Velmi, velmi obtížně. Není-li stát, nejsou ani pravidla ani nikdy, kdo by je vymáhal. Bez pravidel nevíte, co můžete od druhého člověka očekávat. Oloupí mě, zabije? Proč vlastně ne? I když budete žít ve skupině (tlupě, kmeni), objeví se tyto otázky vždy, když v krajině potkáte jinou skupinu (tlupu, kmen). Buď se vzájemně vyhnete nebo budete obchodovat nebo budete bojovat. Pokud budete slabší, prohrajete, což znamená smrt nebo v lepším případě otroctví. Situace, kdy každé setkání představuje riziko smrti, příliš nenahrává rozvoji. Neustále musíte bojovat o holý život, případně se skrývat. Není divu, že když kupec Sámo chtěl se Slovany obchodovat, nezbylo mu, že založit stát ….

Mimochodem, výše popsaná situace platila pro část subsaharské Afriky ještě v nedávné minulosti. Domorodé kmeny – lovci a pastevci – potřebovali pro svoji obživu obrovská území, a každý další kmen pro ně představoval potravního konkurenta. Při náhodných setkáních kmenů docházelo ke kompletnímu vyhlazení slabšího kmene. Proto také přistěhovalci z Nizozemska nacházeli v 17.-19. století obrovské rozlohy dnešní Jihoafrické republiky zcela prázdné, bez domorodého obyvatelstva.

Podobná situace nastala na našem území zhruba o 1000 let dříve. Někdy v 5.-6. století žil na našem území kmen Langobardů. Chaotická situace spolu s nájezdy Avarů tento kmen nakonec přiměla zdejší území opustit – přesunuli se na jih, dobyli Itálii (dodnes se zde jeden region jmenuje Lombardie). A u nás nastalo vakuum, díky kterému mohl Praotec Čech se svými lidmi přijít bez boje do liduprázdné České kotliny.

Tak tedy, dostali jsme se k bohu, kdy máme stát, který nám zajistí bezpečí. Je to ovšem výměnný obchod – občané se vzdávají části svých svobod (už nemůžou dělat co chtějí, musejí dodržovat pravidla, zákony) i části svého majetku či příjmů, zpravidla ve formě daní. Vzniká elita – vládci, administrativa, vojsko. Ty všechny je potřeba živit, platit. V jejich rukách je moc, proto se nechávají platit víc než dobře. Stát si osobuje právo soudit vlastní občany (ať již spravedlivě nebo ne) a bojovat s vnějšími nepřáteli. Má-li stát bojovat, vyžaduje, aby život nasazovali jeho vlastní občané. Taková jsou tedy pravidla hry, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vzniká zde nepsaná smlouva mezi občanem a státem, obchod ve smyslu ochrana za poslušnost, daně a službu v případě ohrožení.

Jak se během posledního zhruba tisíciletí evropské státy vyvíjely, kultivoval sesoučasně vztah občana ke státu. Od přímočarého osobního vztahu k feudálnímu pánovi až k neosobnímu občanství v moderních státek. Vztah ke státu se proměňoval v čase, lišil se i stát od státu. V některých chvílích převažovalo chápání státu jako utiskovatele (např. Češi v Rakousku-Uhersku, Němci za První republiky, Češi v Protektorátu). Jindy převážilo vzedmutí národní hrdosti (Husité, Francouzi za Velké francouzské revoluce, Britové za 2. státové války, Češi po založení První republiky a po 17.listopadu 1989). Vždy – alespoň v evropském kontextu – ale platilo, že stát byl respektován a smlouva občana a státu se v zásadních rysech z obou stran dodržovala.

Ve 20. století se začal objevovat zcela nový fenomén, tzv. sociální stát. Stát už občanům nezajišťuje jen bezpečnost, zajišťuje jim i vzdělání, zdravodní péči, bydlení, penze. Stát se stává největším zaměstnavatelem. A protože s jídlem roste chuť a na pohodlí se zvyká snadno, stoupají i nároky občanů. Už se snad ani nedá mluvit o občanech, spíše o klientech sociálního státu. A protože máme demokracii, je každý člověk nejen klientem, ale i voličem. Vládnoucí elity – politici – to pochopili velmi rychle, bez ohledu na zemi nebo na stranickou příslušnost. A jakmile po pochopili, začali si zcela bezkrupulózně kupovat hlasy voličů za státní peníze, tedy za peníze, které předtím těm samým voličům vzali.

Ovšem největší nebezpečí nám nehrozí od politiků, ale od nás samotných. Jak si postupně zvykáme na roli opečovávaného klienta sociálního státu, zvyšují se naše nároky. Prezident Václav Klaus tomu říkal “nárokismus”. Stojíme před státem s nataženou rukou v póze prosebníka a neuvědomujeme si, že almužny, které dostáváme, jsme si museli nejdříve zaplatit na daních.

Vstup do Evropské unie nám kromě zákazu pomazánkového másla přinesl úžasnou svobodu pohybu. Můžeme lehce a jednoduše žít v Německu, ve Francii, v Portugalsku. Můžeme tam pracovat, studovat. Náš vlastní národní stát jako by najednou ztrácel smysl. Když se o nás nebude dost dobře starat, můžeme jít jednoduše jinam.

Od roku 1945 je v Evropě mír (tedy, s pár výjimkami …). Válku nezažily už minimálně 3 generace. Povinnou vojenskou službu jsme zrušili v roce 1994. Dnešní čtyřicátníci ji už nezažili.

Vztah občana ke státu se mění, pokřivuje. Zapomněli jsme, že smlouva občana se státem má dvě strany. Stále méně stát považujeme za svůj, stále méně jsme ochotně za něho bojovat. Zde musím výslovně zmínit výjimku a vzdát čest příslušníkům České armády a Aktivních záloh, zvláště pak vojákům v misích.

I když máme profesionální armádu, v případě vážného nebezpečí nebude stačit. Potom bude rozhodující odhodlání a připravenost celého národa, všech jeho občanů. Bude záležet na tom, zda stát – se všemi jeho problémy – budeme považovat za svůj. Pokud ne, může se lehce stát, že se propadneme do chaosu, stejně jako Římané po roce 476.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*