České školství nad propastí (2. díl)

Díl druhý: Past financování školství

Média v souvislosti se školstvím dlouhodobě referují o nedostatku peněz (příznačně, podobně se dlouhá léta referovalo i o zdravotnictví, ale to je nyní už
penězi natolik zaplavené, že je to do očí bijící a média v tomto ohledu trochu slevila). Že by ve školství byl nedostatek peněz ale v zásadě není pravda. Jen se jimi zhusta plýtvá na nesmysly a nedostává se jich na věci potřebné.

Na problém se podařilo zadělat už v prvních posametových letech v rámci překotného úsilí o omezení vlivu státu. Společně se vznikem nestátních škol (soukromých a církevních) vzniklad otázka, jak školy spravedlivě financovat a přitom neznevýhodnovat nestátní školy. Tehdy se prosadil jednoduchý koncept financování “na žáka” – školy dostávají peníze přidělené v zásadě podle počtu žáků. Stát přitom prakticky rezignoval na sledování a hodnocení kvality škol, protože se mělo zato, že kvalita se pohlídá víceméně sama, resp. ji pohlídají žáci/studenti a jejich rodiče. kteří touží po co nejkvalitnějším vzdělání.

Stát tedy vypsal bianko šeky na financování a rozpoutal mezi školami konkurenční boj, který se ale vyvinul zcela jinak, než se všeobecně očekávalo.

Především, drtivá většina žáků a studentů netouží po kvalitním vzdělání (ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoli). Touží mít “papír” (maturitu, diplom). Absolventů škol se totiž nikdo nikdy nezeptá, jaké že měli na škole výsledky, popřípadě jaká je prestiž školy, ze které přicházejí. Studenti z kvalitnějších škol nemají na trhu práce naprosto žádnou výhodu, obvykle si HR manažerka (která obvykle sama stěží umí číst, y/i ji dělá problémy a trojčlenka je něco, o čem nikdy neslyšela) jen ve formuláři odškrtne maturita ANO/NE.

Od školy poté její “klienti” očekávají, že jim tento papír zajistí, pokud možno s co nejmenším úsilím. Některé školy tento požadavek doby vycítily a přizpůsobily se mu. Tím myslím zejména některé nejmenované střední soukromé školy, které jsou pověstné svými nízkými nároky. Jiné školy se tomuto trendu brání a snaží se udržel jakýs-takýs standard, ale finančně na to doplácejí. Ve výsledku tak kupodivu nejsou nejkvalitnější školy soukromé (snad kromě několika elitních gymnázií typu PORQ). Zbytky kvality se zpravidla dají lépe nalézt na školách státních, které nejedou “na zisk”.

Peníze, které chybí školám – na vybavení, na provoz a především na platy učitelům – stát naopak marnotratně rozhazuje. Na školství se za ta léta přisála celá příživníků, kteří sami neučí (jednak to neumějí, jednak by je ani nenapadlo to za ty směšné peníze dělat), ale ze všeho nejraději učitelům radí. Nebo ještě lépe, vymýšlejí jim další činnosti, které učitelé potom musejí dělat zpravidla zdarma. Příběhem o sobě je státní maturita. Původně se jistě jednalo o chválihodný záměr – zajistit, aby úroveň maturity byla na různých školách srovnatelná. Provedení je ovšem katastrofální a dokládá jen maximální míru nekompetentnosti, nebo přímo zneužívání veřejných prostředků. Za účelem provozování státní maturity vznikl samostatný úřad (Cermat) – nejprve jako organizační složka státu (2006-2009; za tuto dobu Cermat spotřeboval téměř 100 mil. Kč). Následně se Cermat přetransformoval na příspěvkovou organizaci (2009-dosud; jen za období 2009-2013 stál Cermat téměř miliardu korun). Zdroj: https://dokumenty.cermat.cz/Sdilene%20dokumenty/R%C5%AFzn%C3%A9/WWW%20CERMAT/V%C3%BDro%C4%8Dn%C3%AD%20zpr%C3%A1va/CZVV_Vyrocni-zprava_MZ2016_fin.pdf Uvedená čísla jsou přibližná, část nákladů je údajně vynaložena i na “jiné” účely, pravdou ale zůstává, že státní maturita se stala černou dírou na veřejné prostředky a současně vydatným korytem pro řadu pijavic, kteří vesele parazitují na českém školství.

Zvlášť tristně vyznívá plýtvání státními penězi v případě Cermatu ve srovnání se soukromou firmou SCIO (www.scio.cz, s.r.o.), která organizuje nejroznější srovnávací testy pro školy čistě na komerční bázi. Jinými slovy, dělá obdobnou činnost jako Cermat, ale mnohem kvalitněji, zcela bez státní podpory a ještě se ziskem … klobouk dolů.

Státní maturita ovšem není jediný případ, i když je nejvýraznější. Ministerstvo školství s oblibou vytváří činnosti a “projekty”, které odčerpávají peníze formálně určené na vzdělávání na aktivity, které jsou učitelům a žákům prospěšné jen vzdáleně nebo vůbec ne. Principem je, že z “projektu” je možné zaplatit studii, poradce, vybavení či rekonstrukce, ale jedná se o prostředky vázané na daný účel a ředitel školy s nimi nemůže hospodařit. Tedy raději nakoupí vybavení, které škola vlastně nepotřebuje, než by peníze nechal “propadnout”.

V neposlední řadě se množství peněz vyplýtvá na provoz nekvalitních a v zásadě nepotřebných škol, které existují jen díky tomu, že stát nemá efektivní nástroje pro jejich hodnocení a eliminaci. Právě naopak, dochází k řízené likvidaci (často pod pláštíkem “slučování”) často kvalitních škol na základě neprůhledných rozhodnutí krajských úředníků.

Jak z toho ven? Řešení je jednoduché, i když pro mnohé nepopulární. Prostředky je nutné vrátit tam, kde slouží původnímu účelu – školám. Podpůrné organizace a aparáty úřerníků, konzultantů, poradců a dalších pijavic je nutné zlikvidovat bez náhrady. Je nutné zavést jednoduchý, účinný a transparentní systém hodnocení škol a školy nekvalitní je nutné bez milosti likvidovat. S hodnocením škol musí přímo souviset systém hodnocení ředitelů. Zrušit všechny nesystémové toky peněz (“projekty”), minimalizovat administrativu. Hodně by pomohlo i zrušení krajů (k tomuto tématu se vrátím v samostatném článku).

A to je vlastně vše. Jednoduché? Bohužel, není tomu tak. Nebo už jste slyšeli o kaprech, co si vypustí vlastní rybník?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*