Díl čtvrtý: Past motivace
Zdá se, že Martin Roman je kromě energetiky expertem i na školství. Zde: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jak-poznat-dobreho-ucitele-je-to-jednoduche-zeptejte-se-deti-doporucuje-roman-72194?dop-ab-variant=16&seq-no=2&source=hp dává rady, jak se dá poznat dobrý učitel. Jenomže, Martin Roman (bývalý ředitel ČEZ, který ze svého platu v polostátní firmě naspořil na dar 100 miliónů korun pro gymnázium PORG – kterému tehdy šéfoval Václav Klaus ml. – a který se po svém odchodu z ČEZu stal předsedou správní rady téhož gymnázia) není právě typický ředitel školy, stejně jako PORG (První obnovené reálné gymnázium, taktéž soukromá škola pro prominentní děcka) není zrovna typická česká škola.
Hodnocení učitelů žáky je mimo PORG a mimo soutěž O zlatého Ámose v praxi nepředstavitelné a nepoužitelné. Jaký je ale skutečný stav motivace a hodnocení žáků / studentů, učitelů, ředitelů a celých škol? Jaké jsou tyto hlací síly, které ve svém důsledku pohánějí celou soustavu českého školství (ať již kamkoli)? Podívejme se na celou problematiku podrobněji.
U žáků a studentů je teorie jednoznačná: má je motivovat snaha o co nejlepší výsledky, které jim dále otevírají cesty k vyšším stupňům škol a kvalitnějšímu vzdělání a ve svém důsledku ke kvalifikovanější a lépe placené práci. Tato teorie se (možná) uplatní u cca 10% špičkových studentů a na výběrových školách, především gymnáziích. U ostatních je praxe dost odlišná.
Motivace (řekněme) průměrného žáka a později studenta průměrné základní a později střední školy je absolvovat daný ústav s co nejmenším úsilím a získat potřebný “papír” – většinou maturitu. Přitom žáci/studenti dobře vědí, že škola je na nich existenčně závislá, protože školy dostávají peníze tzv. “na žáka” (viz 2 díl). Vědí velmi dobře, že žáka/studenta ze školy vyloučit je pro školu velmi nevýhodné finančně i z hlediska možných sporů s rodiči, kteří velmi často neváhají ohánět se právníkem. Za této situace rozumný ředitel školy studentíkovi (za kterým stojí milující matinka s právníkem) ustoupí a doporučí učiteli, aby situaci nehrotil. Žáci škol jsou tedy pány situace, dobře to vědí a neváhají toho zcela bezkrupulózně zneužívat. Z toho plyne chování, které se blíží spíše situaci ve vězeňských zařízeních, kde má ovšem dozorce právo použít “donucovací prostředky”, což učitel ovšem nemá.
Kromě toho osvícené hlavy, které školství řídí a stanovují metodiku výuky (aniž by samy jakkoli blíže k učení přičichly) hájí teorii, že výuka má být především zábavná. Žák nemá být unavován tím, že by se po něm vyžadovala jakákoli námaha, právě naopak – je na učiteli, aby žáčka zaujmul a aby výuku udělal přitažlivou. Hlavně nežádat, aby se žák musel cokoli naučit nazpaměť (tzv. “memorování” je téměř sprosté slovo), tomu je nutné se za každou cenu vyhnout. Požadavkem dne je kreativita a komunikace – není tedy nutné cokoli vědět nebo umět, je potřeba si to umět vygůglit a udělat na to prezentaci v Power Pointu.
Situace se trochu mění s postupujícími ročníky střední školy, kdy se začne reálně blížit problém v podobě státní maturity. Zatímco na základní škole a v prvních ročnících střední jde žákům o vynaložení minimální námahy a učitelům o to, aby žáčkům pokud možno nekladli přílišný odpor (a nevysloužili si tak nepřízeň shora), s blížící se státní maturitou začíná být jasné, že úroveň znalostí většiny chovanců na ni nemůže stačit. Proto je nutné napnout všechny síly, nikoli směrem ke kvalitnější výuce, ale doslova k výcviku – zadáním učitele je studenty natrénovat na specifický typ úloh, které se ve státní maturitě vyskytují a zajistit tak, že alespoň důstojné procento studentů maturitou proleze. Opět – toto pravidlo neplatí (částečně nebo vůbec) na gymnáziích, ale je běžné na středních odborných školách, “průmyslovkách” a učebních oborech s maturitou. Školy s nejhorší úrovní se při státní maturitě často uchylují k vysloveným podvodům, kdy učitelé studentům napovídají správné řešení – musejí, jinak by studenti neprolezli a oni sami by byli negativně hodnoceni, protože je dobře nepřipravili. Při těchto podvodech existuje podivná symbióza studentů (kteří chtějí maturitu, i když na to nemají), učitelů (kteří si chtějí udržet zaměstnání, i když jsou jejich chovanci hloupí a líní), ředitelů (kteří se nechtějí objevit mezi školami s největším podílem neúspěšných maturantů) a dokonce i školské inspekce (Bůh ví proč – snad si nechce dělat nepříjemnosti).
Podívejme se nyní o stupeň výše, na motivace učitelů. Ačkoli se z mediálního obrazu zdá, že se učitelům stále jen zvyšují platy, opak je pravdou. Zvýšení platů, která proběhla, stěží pokryje inflaci. Velmi často se stává, že učitel dostane jen tabulkovou (“nárokovou”) část zvýšení nebo dokonce při zvýšení tabulkové části škola zruší vyplácení odměn, protože na ně prostě už nemá. Ve výsledku jsou učitelé stále nejhůře placenou profesí s požadovaným vysokoškolským vzděláním. To je také důvod, proč od 90. let školství velké množství učitelů opustilo. Z velké části je jednalo o odborníky, kteří našli lépe placené zaměstnání v soukromé sféře a opět z velké části o muže (kteří se stále ještě vnímají jako “živitelé rodiny”). Učitelství přesto stále zůstává pro hodně lidí atraktivním zaměstnáním, nicméně se stalo téměř absolutně profesí žen, kterým ponechává více volného času pro péči o rodinu, možnost být s dětmi doma v době školních prázdnin, atd. Muži, kteří ve školství zůstali, jsou zpravidla srdcaři, kteří učitelství vnímají jako svoje životní poslání i za cenu minimálního platu.
Učitel tedy platem motivován rozhodně není. Velmi často v kladném směru působí “automotivace”, snaha odvést kvalitní práci, profesní hrdost. Někdy i slova uznání od studentů (zpravidla bývalých, po delší době), kolegů, nadřízených. V opačném – negativním – směru působí nezájem žáků / studentů o výuku a naprostý nedostatek prostředků, kterými by si učitel byl schopen vynutit alespoň trochu důstojné chování svých svěřenců na hodinách. Scénka z filmu Obecná škola (… “povídám, chci do Vršovic…”) je často oproti realitě jen slabý odvar. Ovšem, “… bít vás nesmím, špatné známky vás nezajímají“. Kromě toho, jak je výše napsáno, neplatí ani hrozba vyloučení. Rodiče se v případné sporu téměž vždy stavějí na stranu svých ratolestí. Považují totiž své dětičky za bezmála geniální, zatímco učitel je pro ně někdo na úrovni poskoka, který má za úkol děti hlídat. Ve výsledku se může stát, že učitel rezignuje. Odučí si svoje, ale přestane na žáčky klást “přehnané” požadavky a nechá je být. Tím jde ovšem úroveň výuky zcela do háje – dokonce ani ti, kteří by se třeba rádi učili (a v každé třídě se jich pár najde) nemohou – okolí jim to prostě nedovolí.
Trochu stranou zůstává hodnocení učitelů ze strany vedení školy a popř. školské inspekce. Pokud už se nějaké hodnocení vůbec dělá, je zpravidla formální a nehodnotí učitele za výuku, ale za vyplněné a včas odevzdané výkazy. Při neexistujícím hodnoceí kvality jsou platy učitelů nastaveny tabulkově podle seniority, tj. podle “odučených” let. Toto hledisko není dobré, ale je nejlepší ze všech špatných.
Celkově mají tedy učitelé (zpravidla, neplatí to absolutně) k práci poměrně mizerné podmínky. Přesto se dá říci, že právě učitelé ještě drží úroveň škol i školství jako celku alespoň na nějaké úrovni. O stupeň výše je situace ještě horší.
Ředitelé škol už dávno ztratili pozici, jakou měli za První republiky i dlouho poté – tedy pozici suverénního, ale kompetentního, vládce nad žáky i učiteli a budovatele prestiže školy. Dnešní ředitel žije v zajetí předpisů, nařízení, záplavy administrativy a nedostatku peněz, kde mu zbývá jen minimální manévrovací prostor. Lepší situace je u základních škol, kde je zřizovatelem školy obec. Tady je ještě šance, že díky transparentnosti a vazbě rodiče žáků – vedení obce – vedení školy se podaří zabránit nejhorším excesům. Horší situace je u středních škol, kde je zřizovatelem krajský úřad. Zde záleží na konkrétních lidech, ale systémově neexistuje žádné motivace či hodnocení ředitele ze strany zřizovatele, které by jakkoli mohlo postihnout stav vzdělávacího procesu na dané škole. Ředitel má tedy zájem především neporušit žádný předpis a “nedělat potíže”, příliš na sebe neupozorňovat. Na této úrovni je také nejsilnější korupční potenciál, prostředí vhodné pro klientelismus a jánabráchismus (také jánasestrismum, abychom to měli genderově vyvážené). To neznamená, že ředitelé škol jsou apriori špatní nebo zkorumpovaní. Jen to, že neexistuje systém, který by jejich práci jakkoli objektivně hodnotil a poskytoval jim motivaci ke zvýšení kvality výuky. Formalizované hodnocení škol z hlediska kvality výuky, které by bylo veřejně dostupné např. zájemcům o studium, neexistuje vůbec. Volat v této situaci po zvýšení pravomoci ředitelů, aby mohli rozdělovat platy učitelům na základě svého uvážení, je absurdní. V lepším případě by ředitel rozděloval platy náhodně (protože nemá k dispozici objektivní hodnocení), v horším případě by mohl protěžovat své kamarády nebo rozdávat odměny za protislužby.
Pokud bychom tedy chtěli uplatnit geniální myšlenky energo-pedagoga Romana na běžné škole a nechali žáky hodnotit učitele, mohli bychom čekat všechno možné – jenom ne alespoň trochu objektivní hodnocení úrovně výuky.
Nástin cesty z této pasti je překvapivě jednoduchý:
- zrušit kraje (nebo alespoň vyjmout školství z působnosti krajů), střední školy převést do správy obcím
- licence na provozování škol udělovat pouze v počtu, který je celostátně i regionálně rozumný s ohledem na počet obyvatel a profesní zaměření školy
- licence vydávat na omezenou dobu a na základě výběrového řízení (obce by si tedy musely školu vysoutěžit a poté o ni pečovat)
- zavést hodnocení škol – žebříček úrovně vzdělávání – na základě objektivních parametrů
- stanovit pravidla pro odebírání licencí školám, které vykazují dlouhodobě špatné výsledky nebo kde se prokáže podvodné jednání
- stanovit motivaci ředitelů na základě výsledků hodnocení školy
- teprve potom zvýšit pravomoci ředitelů směrem k rozdělování odměn učitelům
- podstatně zvýšit platy učitelů (okamžitě min. o 30%, do 2 let o 50%).
- podstatně zvýšit pravomoci učitelů i ředitelů v oblasti zajištění a vymáhání kázně na školách
- zrušit financování “na žáka” a nahradit jej financováním “na školu”, “na odučenou hodinu” nebo jejich kombinací, dále s prémií za kvalitu (viz hodnocení škol).