České školství nad propastí (3. díl)

Díl třetí: Vysoká škola pro každého?

Od devadesátých let se veřejným prostorem nese volání po zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Toto volání se často zdůvodňuje potřebou “vysoce kvalifikovaných” zaměstnanců, kteří umějí ovládat “moderní technologie”. Častým argumentem je také srovnání ČR s ostatními státy v podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva (např. zde: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_tertiary_education_attainment).

V devadesátých letech začaly houfně vznikat nové vysoké školy – státní i soukromé – a dramaticky se zvýšila nabídka možností studia. Dramaticky se zvýšil i zájem o studium. V bohatnoucí společnosti přestalo být imperativem, aby mladý člověk co nejdříve začal vydělávat a postavil se na svoje nohy. Naopak, trendem se stalo co nejvíce si “užít”, dříve než člověk založí rodinu. Jednou z cest tohoto užívání je prodlužovat si studium co nejvíce to jde, pokud možno až do limitního věku 26 let (kdy stát už přestává benevolentně dotovat sociální a zdravotní pojištění těchto věčných studentů.

Co se naopak nezměnilo, jsou studijní předpoklady. Míra rozložení inteligence je v populaci poměrně konstantní (průměrné IQ v české populaci je údajně 97, viz https://www.nationmaster.com/country-info/profiles/Czech-Republic/Education). Stejně, jako každá statistická hodnota z velkého souboru veličin, podléhá IQ tzv. Gaussovu rozložení. Levou stranu křivky s velmi nízkou četností představují jedinci s nejnižším IQ, následně křívka roste (poprůměrně inteligentní jedinci) až k maximu, které představuje maximální počet jedinců s průměrným IQ, následně křivka opět klesá (nadrůměrně inteligentní jedinci) až k velmi malému počtu geniálních lidí s velmi vysokým IQ. Z faktu konstantního rozložení IQ v celkové populaci a vyššího podílu populace studující na vysokých školách vyplývá jednoznačný závěr – průměrné IQ vysokoškoláků se dramaticky snižuje.

Ukázka Gaussovy křivky

Dalo by se říci, že nižší IQ je možné do značné míry vykompenzovat pílí a úsilím. To je sice pravda, ale reálně u studentů platí spíše opak (podrobněji v dalším díle). Motivace k výkonům u studentů je v současné době oběcně nižší, než před 30 lety.

Výslednice všech výše uvedených faktorů vede k jedinému možnému výsledku: úroveň vysokoškolského vzdělání prudce klesá. Tento pokles je přitom velmi nerovnoměrný. Bezesporu existují vysoké školy s velmi vysokou úrovní vzdělání. Současně existují školy, kde lze titul na stejné úrovni (a často i ve stejném oboru) získat mnohem snadněji. Navíc dramaticky přibylo vysokých škol, které nabízejí různé studijní pseudoobory. Jedná se především a humanitně zaměřené školy a obory, jejichž společným jmenovatelem je, že jsou v praxi zcela nevyužitelné. Jejich absolvěnt má ovšem titul, což je často podmínka pro získání tabulkového místa ve státní správě, aniž by kdokoli zkoumal úroveň využitelných znalostí.

Následky tohoto vývoje se již objevují v praxi. Například obor “zdravotní sestra” byl vždy oborem středoškolským. Nyní je pro stejnou činnost podmínkou vysoká škola. Jak je to možné? Inu proto, že dnešní absolvent vysoké školy je zdruba tam, kde byl absolvent střední školy před 30 lety. Úroveň maturity zdegenerovala na úroveň výučního listu a úroveň VŠ titulu zdegenerovala na úroveň maturity.

Pozor – nic neplatí absolutně. Bavíme se o obecném trendu a statistických hodnotách. Znovu upozorňuji případné kritiky, že vím o školách, které si udržují stejně dobrou úroveň po mnoho generací. Bohužel, vím také o školách, kam průměrnému studentovi stačí zajít jednou týdně a kde zkouška spočívá v přátelské besedě o zhlédnutých divadelních představeních.

Jenom doufám, že se tento trend alespoň některým školám bude vyhýbat. Přece jen bych byl nerad, kdyby mě měl operovat chirurg se znalostmi na úrovni maturanta. Také bych nerad jezdil po mostě, jehož nosnost počítal inženýr, který nezná trojčlenku. A co teprve jaderná elektrárna, kterou obsluhuje vyučený elektrikář?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*