Povinná vojenská služba

Myšlenka znovuzavedení základní vojenské služby občas proskočí médii, ale vždy jen jakoby na zkoušku, co to s lidmi udělá. Žádný z našich politiků zleva ani zprava je to ještě nedovolil říct nahlas – asi dobře vědí, že by jim to body ve volbách nezískalo. Přesto je povinná základní vojenská služba něco, co nás dříve nebo později nemine. A navíc přináší nemalé bonusy.Výsledek obrázku pro si vis pacem para bellum

ZVS u nás skončila k 31.12. 1994, takže dnešní čtyřicátníci ji už nezažili. Pro nás starší (kteří ještě netrpí přílišnou sklerózou) se povětšinou jednalo o zážitek značně deprimující. Buzerace, šikana, plnění nesmyslných úkolů a dlouhá doba strávená v kasárnách jako ve vězení – to není nic, na co by člověk po létech vzpomínal se slzou v oku. Není divu, že postupné zkracování a konec ZVS národ jednomyslně přivítal.

V devadesátých letech se navíc zdálo, že vojna je přežitek. Studená válka skončila, stali jsme se členy NATO, Rusko jsme (i vojensky) považovali za partnera a spojence. Kromě nepříjemného lokálního konfliktu v bývalé Jugoslávii se zdálo, že budoucnost patří trvalému a zaručenému míru.

Prvním šokem, kterým se svět ze svého snění probudil, bylo 11. září 2001 a útok na dvojčata v New Yorku a Pentagon a začátek amerického (nejen) tažení proti terorismu. Druhým šokem bylo zjištění, že Rusko už nechce být “hodné” a že se rozhodlo znovu hrát velmocenskou hru. Třetím šokem byla migrační krize a zjištění, že hranice Evropy (potažmo Schengenského prostoru) jsou děravé jako cedník a nikdo není schopen ani ochoten je chránit.

Takže se mátožně probouzíme ze svého snění o trvalém míru a zjišťujeme, že sice máme profesionální armádu s několika špičkovými útvary a profesionály, kteří nám v misích dělají čest, ale která je v případě jakéhokoli vážnějšího konfliktu zoufale malá, slabá a nedostatečně vyzbrojená. Zatím se tváříme, že se vlastně nic neděje. Sice už nespíme, ale ještě se nám nechce se úplně probrat, vstát z pohodlné postele a začít něco dělat. Přitom ale víme nebo alespoň tušíme, že jednou vstát budeme muset. I když to třeba nebude úplně příjemné.

Přitom znovuzavedení ZVS v dnešní době nemusí být dvouletým vězením jako kdysi. Představuji si model, kdy mladý člověk ve věku 18-25 let (dle své vlastní volby, s ohledem na studia atd.) nastoupí na 6-ti měsíční ZVS. První měsíc v “přijímači” je nutný pro získání základního drilu, návyků a fyzické odolnosti. Další 4 měsíce mohou probíhat formou denní docházky do výcvikového zařízení v blízkosti bydliště, v podstatě obdoba chození do školy. Zakončeno zkouškami a měsíčním cvičením. Dále s možností dobrovolného prodloužení určeného pro získání vyšší odbornosti, kvalifikace atd.

ZVS by se samozřejmě musela vztahovat na muže i ženy. Pro lidi, kteří z jakýchkoli důvodů nebo bez udání důvodu odmítají nosit zbraň, jsou dvě možnosti – výcvik v armádě na pozici, která zbraň nevyžaduje (zdravotník, kuchař …). Nebo civilní služba mimo armádu, ve zdravotnictví či sociálních službách, ale v délce 2x delší … Možných modelů je samozřejmě více.

Finančně by neplacená (nebo jen symbolicky placená ZVS) by po zbytek života mohla a měla být zvýhodněna např. sníženou sazbou daně z příjmu, dřívějším odchodem do důchodu, atd. Absolvování ZVS by mělo být také podmínkou (nebo alespoň výhodou) při ucházení se o místo ve státní správě či státem řízených sektorech.

Kromě zachování obranyschopnosti státu by zavedení ZVS přinášelo i nezanedbatelké vedlejší bonusy.

  • kladný vliv na fyzickou kondici, znalosti a dovednosti, využitelné i mimo armádu
  • smysl pro pořádek a subordinaci (“plnění rozkazů”)
  • schopnost spolehnout se na vlastní síly (namísto očekávání, že se o všechno postará “stát”)
  • vycvičení občané se hodí i v případě živelných pohrom, teroristických útoků atd.

Pokud nám není úplně lhostejná budoucnost této země, národa, naší kultury a způsobu života, musíme být připraveni tyto hodnoty bránit. Předem odmítám výtky pacifistů a sluníčkářů, že volám po válce – opak je pravdou. Ale si vis pacem, para bellum, jak praví klasik. Aneb chceš-li mír, připravuj se na válku. Snad se najde politik, který najde dostatek síly, aby to nejen řekl nahlas, ale také prosadil – a pokud možno dřív, než nás k tomu vnější okolnosti drsným způsobem donutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*