České školství nad propastí (1.díl)

Díl první: Historie státního školství v ČR.

Mediální zprávy věnované školství se dlouhodobě omezují jen na otázku platů učitelů, popř. ještě zhoršující se kvality vzdělání (za což prý můžou ti špatně placení “kantoři”). Ve skutečnosti trpí české škoství řadou různorodých neduhů, které se navíc vzájemně kombinují a prolínají. Podívejme se na ně zblízka.

Školství začalo spadat do kompetence státu vlastně teprve nedávno – ve 2. polovině 18. století, za vlády Josefa II. V rámci rozsáhlých reforem státní správy (tzv. “josefínské reformy”) začal stát poprvé učitele platit, ale současně zbavil školy včetně univerzit autonomie a podřídil je státnímu zájmu. Na školství se začalo pohlížet jako na zdroj kvalifikovaných pracovních sil potřebných pro chod státu. Současně se vzdělávací soustava sjednotila, otevřela se všem vrstvám obyvatel a vzdělání přestalo být výsadou podmíněnou původem nebo majetkem. Školství bylo řízeno centrálně a jednotně, což mělo své výhody – výsledky různých škol začaly být vzájemně srovnatelné, jednotlivé stupně škol na sebe začaly navazovat. Z učitelů se stali slušně placení státní zaměstnanci s perspektivou karierního růstu a “pod penzí”, což byl velký bonus nejen za císaře pána, ale ještě i za První republiky. Podléhali ovšem náročným kvalifikačním podmínkám, sktriktnímu řádu, pravidlům a inspekcím.

Tento systém přes řadu omezení zajišťoval poměrně vysokou kvalitu vzdělávání. Omezení a nevýhody takto pojatého vzdělávacího systému jsou nabíledni – školy podléhající přísnému řádu jen sotva mohou být místem svobodného rozvoje tvůrčího ducha, a pravidly sešněrovaný systém nahrává spíše průměrně nadaným snaživcům, než geniálním myslitelům.

Je zajímavé, že stejné pojetí vzdělávacího systému se u nás zachovalo prakticky až do devadesátých let 20. stolení. Stejné pojetí školství, jako “zdroje kvalifikované pracovní síly pro rozvoj národního hospodářství” převzala jak První republika, tak i komunisté po roce 1948. Zásahy komunistů se soustředily především na snahu vyeliminovat ze vzdělávacího systému “třídního nepřítele”, a to jak z řad učitelů, tak i z řad žáků a studentů. Základní součástí hodnocení pro přijetí na téměř jakoukoli střední či vysokou školu se tak stalo posuzování uchazeče z hlediska třídního původu (děti živnostníků – “buržoazie” – se na byť jen trochu lepší školy neměly šanci dostat), z hlediska vztahu studenta a jeho rodiny k “socialisticnému zřízení” (mít v rodině emigranta byla významná přitěžující okolnost). Kromě techto politických zásahů se ale úroveň vzdělávání nijak významně nezhoršila. Jednak setrvačností dlouhodobě zavedeného a fungujícího systému a vysoké úrovně naprosté většiny učitelů a ředitelů škol, jednak proto, že i komunistický režim měl zájem získávat kvalifikovanou pracovní sílu.

Učitelé byli podobným způsobem “politicky” protříděni, ale v naprosté většině si urželi svoji kvalitu. Učitelství bylo stále obecně váženým povoláním, platy v obecně panujícím rovnostářství nebyli nijak mimořádně dobré ani špatné.

Před koncem socialistického období, v 70. a 80. letech, sice politické tlaky postupně ztrácely na síle, ale současně se stávalo stále více zřetelné materiální zaostávání škol, což bylo významnou brzdou především v rozvoji špičkových oborů vysokých škol.

Sametová revoluce a začátek devadesátých let přinesly doslova záplavu svobody, která nevyhnutelně zasáhla i školskou soustavu. Po dlouhém období státního dirigismu se doslova protrhly hráze a nastalo období téměř absolutní volnosti. Stejně jako v ekonomice se ve školství objevila idea neviditelné ruky trhu – student bude chtít získat co nejkvalitnější vzdělání, tedy si bude vybírat co nejkvalitnější školu. Školy budou mít zájem být co nejvalitnější, aby přilákaly studenty, proto budou najímat a dobře platit kvalitní učitele a investovat do kvalitního vybavení. Zásahy státu je potřeba omezit na minimum. Začali se objevovat církevní a soukromé školy, zelenou dostaly školy alternativních směrů (Waldorfské školy, Montessori školy). Světlé zítřky se zdály být na dosah ruky.

Na cestě ke světlým zítřkům jsme ovšem narazili na pasti. Dalo se to ostatně čekat, změny v 90. letech byly živelné a nedomyšlené. Bylo potřeba na podořených základech “něco” vystavět. Jak správně tušíte, k ničemu takovému nikdy nedošlo. Mezi politiky, kteří se školství od 90. let věnovali, se nenašel nikdo s jakoukoli rozumnou koncepcí. Ministři školství se začali střídat rychlostí, nad kterou zůstával rozum stát – velmi často setrvali v úřadu jen několik měsíců, někdy se životnost ministra školství počítala jen na dny. Je s podivem, že stejně nekoncepční a diletantský přístup a stejně rychlé střídání ministrů předváděly vlády pravicové i levicové.

Aktuálně se tedy nacházíme ve stavu, kdy je školská soustava rozvrácena, bez koncepce a bez cíle. Stále si ještě drží nějakou úroveň kvality, ale jen díky “srdcařům” – učitelům a ředitelům škol, kteří chtějí dělat svoji profesi dobře navzdory podmínkám, přičemž zdaleka nejde jen o platy.

O dalších pastech vzdělávacího systému zase příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*